„Nemám rád Řeky. Každej má buď hotel, nebo prodává pohledy.“
Toť první zaznamenáníhodná slova člena NT na cizí půdě. Martine, tuhle čest máš jen ty a Neil Armstrong.
Jen poznámka na okraj: létat s rýmou letadlem je něco, co byste si měli velmi dobře rozmyslet a ideálně okamžitě zavrhnout. V anglofonních zemích pro to mají termín „near-death experience“: v češtině to znamená, že máte pocit, že vám hlava každou další sekundou zároveň exploduje a imploduje.
Na letišti si nás velmi svědomitě vyzvedli, převezli do centra – a o 40 minut a Bářin ztracený kufr později už jsme se ubytovali v hotelu Stanley. Po rozmazlení washingtonským Hyattem to bylo trošku zklamání – ale koneckonců, tenhle čtyřhvězdičkový apartmán, z něhož píšu, má vlastně vše, co by mít měl, takže si nemáme na co stěžovat.
To neplatí pro architektonický dojem z Athén. Dá se říci, že teprve krátká túra městem mě skutečně naučila vážit si Prahy. Řecké hlavní město vážně evokuje pojem „grassroots“: nízké chodníky, čilá doprava, anarchie a v každém bloku nejméně dva rozbourané opuštěné domy. Když se snažíte, samozřejmě najdete pozůstatky antiky, o kterých se ve škole učíte; ta snaha je ale mnohem lépe investovaná do něčeho jiného. Prakticky čehokoli.
Proto jsme druhý den po dospávání jetlagu (a drobné epizodě se spánkem některých nejmenovaných členů NT na podlaze koupelny dívčího pokoje) raději začali připravovat argumentaci…
„Nemůžeme přece Peruáncům do očí říci, že se v rozvojových zemích nedokážou podporovat o kulturní památky! …jo, takhle: ‚Ne všechny země jsou tak vyspělé, aby se dokázaly o své památky postarat tak hezky jako Peru!‘“
…která byla nad poměry plodná, až na…
„Začnu preventovat lámání nehtů, až se začnou lámat.“
„Není to trošku pozdě? To je jedna z věcí, kterým musíš předcházet před jejich počátkem: jako nukleární konflikt…“
„…nebo těhotenství.“
(rozpačité ticho)
„Hm. Co když jedno způsobí druhé?“
…Báru posedlou všemi možnými způsoby prevence vzniku těhotenství, i za cenu vyzkoušení doktríny MAD v praxi. To by možná byla oprávněná odpověď na místy až příliš dlouhou úvodní ceremonii; na druhou stranu, pořád lepší, než washingtonští Indiáni opakující, co všechny jim předali jejich otcové, otcové jejich otců a otcové otců jejich otců.
Dnes byl tedy den, kdy jsme měli zkřížit poprvé své rétorické zbraně s jinými národními týmy. Pamatujete si na předsudky, které jsme pracně vybudovali?
Peru se v debatě o navracení kulturních památek zpět do zemí jejich původu nestalo, že by neměli svůj den. Byla to krásná debata, ze které jsme měl dobrý pocit, ale přesto jsme ji prohráli 3:0. Sice jsme dostali peruánské lamy, ale stejně jsem z toho trochu smutný.
„Today’s opposition is standing for the notion that water is better used in a swimming pool than in a bathtub!“
To se ale nedá srovnat s mrzutostí, na kterou budu vzpomínat na debatu s Tureckem. Vzpomínáte? Tým nováčků, který se nezmůže na větší odpor. S propozicí na téma THW not eat meat to tak dokonce i vypadalo: pojetí s tím, že poptávka po mase připravuje dnešní chudé světa o levné zdroje potravin, a že bezohledné pěstování krmení a lovení ryb je dlouhodobě neudržitelné a přivádí naši planetu na pokraj vyčerpání, bylo stěží kontrovatelné. Turci kontrovali technikalitami, které na náš middle-ground case úplně neseděly… a získali tím na svou stranu Australana, takže jsme jasně začátečnický tým porazili jen 2:1.
„Zbytečná ztráta čtyř ballotů“ jsou první slova, která se derou na jazyk. Na druhou stranu, byl jsem asi jediný, komu to bylo viditelně líto. Je hezké vidět, že tým dokáže udržet spirit of complacency i bez dokonalého kapitána typu Andrejky.
Takže v dalších dvou dnech nás čekají čtyři debaty (Argentina, Švédsko, Litva a Irsko in that order), potom si na šabat uděláme volno a na snovou neděli si užijeme ekonomické téma a impromptu se Skotskem.
Mezitím se budeme trápit pomyšlením, že Slováci mají zatím součet ballotů 5:1 a pokračují na vzestupné trajektorii.
Tahle rivalita asi bude dlouhodobá. No co, je čeká Commonwealth, ne nás.