Víte, jaký je hlavní rozdíl mezi Washingtonem a Athénami?
(Asi vás to nezajímá. Ale pro některé buržoazní debatéry je to žhavě téma – a pokud někdy budete aspirovat do národního týmu, budu se zabývat reáliemi NT vlastními. Tak proto o tom píšu.)
Přístup k samotnému debatování. Přestože ve Washingtonu jsme bydleli v luxusním hotelu, ke kterému snad neexistovaly žádné výtky, a v Athénách nás hodili do hotelu, kterému do Hyattu chybí jedna hvězdička, mělo DC obrovskou nevýhodu: debatovali jsme v podstatě jako na jakémkoli ligovém turnaji, jen před panelem rozhodčích, nedebatujícím zbytkem týmu a s trochou štěstí chaperony poskytnutými hostující školou. Zatímco…
…tady nás na školu dopraví školními autobusy místo toho, aby nám jen dali lístek a pokyny pro cestu metrem, ve škole nám vystrojí slavnostní ceremonii s hudební produkcí (takhle to zní nudně, ale místní školka zpívající milostné písně ke dni sv. Valentýna je obraz, na který se opravdu nezapomíná) a poskytnou nám dva dobrovolně se nabídnuvší studenty, kteří nás provedou všude, kde potřebujeme, a splní každé přání, které bychom jen mohli mít. A hlavně: na rozdíl od Washingtonu tady debatujeme před místnostmi plnými zaujatých Řeků. Nedokážete si představit důležitost debatování před diváky. Je to úplně jiná disciplína, než na kterou jsou čeští debatéři zvyklí: a hlavně, je to zážitek, na který se nezapomíná. Když vám po debatě přijde polovina místnosti pogratulovat k tomu, jak se jim líbil váš výkon a jak je přesvědčila vaše argumentace – či v Martinově případě, jak je dokonalý po všech stránkách.
Nerovnost vládne světu… ale když člověk debatuje v jednom týmu s Bárou, Martinem, Lenkou a Míšou, brzy si zvykne.
Atmosféra v týmu, upřímně, se začíná trošku zhoršovat. Ne že bychom se hádali, ale jsme unavení: každý den překopávat argumentaci až do hluboké noci není něco, co se dá dlouhodobě udržovat, a po dvou dnech toho máme až dost. Troškou útěchy pro nás je, že po zítřku si na den od tohoto životního stylu odpočineme.
Existuje jistá šance, že potom ještě přijde devátá debata – ale není to pravděpodobné. Nechceme si dělat naděje. Ale po dnešku to není vyloučené.
St. Lawrence College, na níž jsme dnes byli posláni, bylo… prostě úžasný komplex „at the outskirts of Athens“. Docela úleva po rušném centru města. Kdyby nebylo žaludečních problémů způsobených divnou snídaní, bylo by to ještě lepší… ale to bylo zcela kompenzováno debatami.
O Argentině jsme věděli, že je zhruba na stejné, ne-li vyšší úrovni: a upřímně, teze o využívání nukleární energie byla elegantní způsob, jak jim vrátit prohru z Washingtonu. Zkrátka a dobře – v porovnání s tím, co jsem od nich očekával, byli zcela neschopní. I tak od nich byl skvělý výkon, že nám na pro-propoziční tezi dokázali s tak špatnou opozicí urvat jeden ballot. Takže ano, Pakistánec nám to nedal kvůli tomu, že jsme dali o jeden POI méně, než jsme měli: i tak, druhá výhra poměrem 2:1!
Švédsko v mezičase získalo mnohem ostřejší kontury. Z hloupého začátečnického národu se z nich rychle stal nebezpečný tým se skvělou angličtinou, který byl konkurenceschopný proti Anglii a porazil taktéž native-speaker Namibii. Když jsme tedy jako opozice dostali téma THBT terrorism can never be justified, nastalo jemné zděšení. Když se ale podíváte na tezi, pochopíte, co nás zachránilo: kouzelné slovíčko „never“, které i WSDC Rules považují za nutné ošetřit speciálními podmínkami pro debatování. Jednoduše řečeno, postavili jsme silný case na základě „bojovníků za svobodu“ jako výjimky z jinak odsouzeníhodné praktiky terorismu – a Švédi s tím prostě nebyli schopni pohnout. Takže původně očekávané a nakonec zkomplikované vítězství 3:0!
A teď už je opravdu čas na to, věnovat počítač něčemu debatně užitečnému. Takže se loučíme s poměrem tři vyhrané ku jedné prohrané (lepší než slovenské 2:2) zase nashledanou.
Hopefully, we’ll be able to keep it up.