Report z WSDC 08, Washington by Šimon "Shippy" Podhajský

Mistrovství světa v debatování. Samotný název této akce sám nějak tak dává najevo, že tohle je nejvýš, kam se ve svém středoškolském debatním životě můžete dostat -- a přestože někteří vám mohou tvrdit opak, je tomu skutečně tak.

Dostat se do té úzké skupiny vyvolených, kteří dostanou možnost účastnit se této elitní události (v originále zvané World Schools Debating Championships, ale běžně označované zkratkou WSDC), nebylo zas tak úplně lehké: ačkoli někteří jsou toho názoru, že český národní tým je jen tlupa samozvanců, nemohl by být dál od pravdy. Projít výběrem testujícím všestranné znalosti a schopnosti v konkurenci zkušenějších debatérů byla vlastně ještě relativně psina; dokázat, že si zasloužíte jet do Washingtonu a ne zůstat doma, bylo o něco těžší. Samozřejmě, to se týkalo především mě coby jednoho z náhradníků, kteří měli šanci se dostat do konečného výběru, pokud se opravdu snažili, ale Damoklův meč visel nade všemi.

Nakonec jsme se po roční přípravě sešli na počátku září na letišti v Ruzyni já, oficiální loser turnaje, Bára s Martinem, nerozlučná flegmatická dvojka, a agilní Anička s Andrejkou, zvolenou kapitánkou, která udržovala naši týmovou soudržnost. A jelikož ani jeden z našich trenérů - Lucy s Matějem - z různých důvodů nemohl jet, tak se nám pedagogický dozor uvolila dělat Anna K, ex-debatérka a tvrdá lingvistka. (Detailnější a sarkastičtější popis členů NT najdete v almanachu WSDC 2008.)

Samozřejmě, nebyli bychom Češi, kdybychom nenarazili na problémy s pravidly. Tedy, slečna Anna Kouznetsova *opravdu* není Češka... nebo to alespoň její pas tvrdí... takže na přestupu na Heathrow jsme měli menší problém. To ale nebyl zdaleka jediný, protože náš místní kovboj, Martin, pro něhož jsou kvůli jeho bydlišti na pražském předměstí sebeobranné zbraně neveselou nutností, dokázal nějak omylem propašovat ruzyňskou kontrolou pepřový sprej, což se mu už na Heathrow do spoje ve směru USA nepodařilo.

Mělo to jen malý háček. V Británii je držení pepřového spreje prohřešek proti tamnímu trestnímu zákoníku, takže Martin šel do chládku. Na dvě hodiny. Kdyby nám nebyli zrušili letadlo, asi bychom byli mnohem naštvanější, ale takhle? Náš dredař dostal zápis do rejstříku a tak se všechny rasové stereotypy vyplnily! Zevšeobecňující debatér by nemohl být šťastnější.

Do letadla jsme se dostali. Řeknu vám, není lepších letadel než těch, která létají na transatlantických linkách. Jediný problém je posun časových pásem, ale z toho se člověk vyspí.

A hádejte kde? Když jsme totiž dojeli do hlavního města USA, kde bylo velmi dusno a těžce lilo, shuttle nás zavezl přímo do hotelu Hyatt. Pokud vám to jméno nic neříká, tak bych to shrnul asi takto: nemyslím si, že v životě budu ubytován v luxusnějším apartmánu. Dvacetipatrový hotel s restaurací na střeše, obrovskou posilovnou a osmi jídelnami za to totiž stál.

Samotný Washington nás svou podobou nepřekvapil: v podstatě je podobný jakémukoli jinému evropskému městu, až na jediný detail, kterým je jazyk, jakým se na ulicích mluví.

Španělština. Příště už budu vědět, že WC je tam u nich el bano de quarto. Každopádně, Andrejka nás v tomto ohledu zachránila poprvé.

Co je ale na DC krásného: služby. Knihkupectví a obchody s oblečením (všechno neskutečně levné - časy silné koruny) či americké tradiční restaurace, kde skutečně pochopíte význam sousloví "the melting pot", kterým se žáci krmí na každé začáteční hodině amerických reálií... k tomu si ještě připočítejte, že bylo září 09, takže kampaně Obamy a McCaina vrcholily a Lehman Brothers krachovali - zkrátka, Washington byl přímo vprostřed dění. To se projevilo i na účasti, takže jsme se v Hyattu potkali se Sonyou a Honzou Tulisem & Libíčkem, známými to legendami debatního programu, kteří celkově zajistili zábavu po celou dobu mistrovství.

Čímž se po dlouhém úvodu vlastně dostávám k tomu hlavnímu, na co jste všichni čekali: WSDC samé. Už víte, že jubilejní dvacáté mistrovství si vysloužilo rezervaci luxusního hotelu; nevíte, že nám bylo zajištěno až na výhrady debatování na prestižních amerických univerzitách či běžných středních školách, kam jsme byli dopravováni autobusy či později poněkud chaotickou soustavou metra, která místy připomíná spíš pražskou tramvajovou síť. Ano, tu na I. P. Pavlově. A taky doprovodné akce, ať už jódlující Indiáni nebo keynote speech od ženy, která postavila washingtonský vzdělávací systém zpět na nohy. A samozřejmě občerstvení. A švédské stoly. A... americké stoly. Takže přestože podle některých zkušenějších zlých jazyků (Anna) to bývalo lepší, pořád jsme si žili jako v bavlnce.

Když jsme zrovna nedebatovali. Nebudu vás napínat - do vyřazovací části jsme se svými třemi nepřesvědčivými výhrami nepostoupili. Poznali jsme ale, co to znamená debatovat na mezinárodní úrovni - a se svou zkušeností z české i anglické debatní ligy mohu s klidným srdcem říci, že se to vůbec nedá srovnat; dokonce i ten nejhorší oponent dokáže svést výbornou debatu, což v podmínkách ČR prostě občas není pravda. A faktické poznámky namísto křížových otázek jsou vlastně příjemným vylepšením toho, že na svoji řeč máte skutečně čas. World-style debate má zkrátka něco do sebe.

Vůbec, co se týče debatních výsledků, objevil se zajímavý trend. Až na jednu jsme vyhráli všechny nepřipravené debaty; s připravenými, ač důkladně, to tak dobře nedopadlo. Připravené ale měly tu výhodu, že se zřídkakdy svou délkou vešly na jediný řádek, takže jsme si alespoň připadali důležitě. Takže... jsme vyhráli debatu o právu stávkovat (THW ban striking in essential state services) proti Kuvajtu, v němž nejsou povolené odbory; o habeas corpus (THW ban the use of detention without trial in the war on terror) proti Lotyšsku, jejichž krásné dívky úplně nepochopily téma, a proti Německu o humanitním vzdělání (THW institute compulsory humanities courses in undergraduate studies) s tím, že ani jeden tým tezi nepochopil, ale my měli výhodnější stranu. A naopak jsme prohráli klasickou impromptu o státním dotování umění, ale zato proti Irsku... a všechny připravené, přestože pevně věříme, že dvě z nich nám měly jednoznačně patřit. Slovinsko (v THW ban the use of unethically obtained data in scientific research) a Nizozemsko (THW make the directors of multinational companies personally liable for environmental damage by their companies in the developing world) prostě nemělo vyhrát. To se nedá říci o Argentině (THS military intervention to deliver humanitarian aid), kde jsme si to, snad kvůli změně časových pásem, zkazili sami, či o Jihoafrické republice, kde naši oponenti lépe vystihli složitost aktuálního tématu. (Ve vedlejší místnosti zrovna dávali finanční stimulus pojišťovně AIG.) Ono.. opravdu, kdyby to rozhodčí rozsoudili tak, jak měli, tak jsme ve čtvrtfinále - ale samozřejmě víte, že rozhodčí mají vždycky pravdu, přestože si o nich za jejich zády můžete myslet, cokoli chcete, a to jsme také dělali.

K debatám ale patří zcela nedomyslitelně jedna věc, českým debatérům důvěrně známá: socializace. Pokud platí, že debatéři po celém světě jsou většinou sympatičtí, extrovertní a vtipní, v případě národních výběrů to platilo dvojnásob a s každým jediným z účastníků byla radost si popovídat. Už tradičně nás samozřejmě nejvíc zajímali bratia Slováci (mimochodem, asi poprvé úspěšnější než tým ČR) a čistě dámský tým z Německa - který tedy asi zajímal všechny. (Ano, WSDC je ideální místo pro platonické lásky. Ať už se jedná o plnoštíhlé Holanďanky, kukuřičné Lotyšky, wrestlující Kanaďanky či divukrásné Němky.) Jistá omezení vyplývající z amerických zákonů samozřejmě poněkud spoutala zábavu, ale i tak byla taková breaking party nezapomenutelná.

Takže si to shrňme. Život jako v bavlnce, příjemní lidé, levné obchody a kvalitní debaty... takže až na tu španělštinu je výsledný součet jednoznačně kladný.

Kdo se nepřihlásí do výběru do Kataru, jednoznačně prohloupí!

Šimon "Shippy" Podhajský, Debatní klub Nad Alejí